Soukromá psychologická praxe, Erbenova 270/2, Olomouc

/ Psychoterapie

Co byste měli vědět před psychoterapií – užitečný text od Jeronýma Klimeše
převzato s laskavým svolením autora (http://zpravodaj.klimes.us/ )

Většina Čechů chodí k psychologovi jako k zubaři, tj. až když je zub zralý tak akorát na vytržení. Podceňování psychologické prevence je stejně nebezpečné jako podceňování preventivních prohlídek u zubaře. Za důvody, proč mnoho osobnostních, partnerských či rodinných problémů končí neslavně, najdeme stejně jako u zubaře strach a podceňování varovných známek. Větší sebejistotu a důvěru k návštěvě psychologa by vám tedy měly poskytnout tyto řádky.
 

» Hledání vhodného psychoterapeuta
» Přestávky v psychoterapii a velká rozhodnutí
» Rozdíl mezi psychologem a psychiatrem
» Rozdíl mezi terapií a poradenstvím
» Samostudium a kamarádi
» Známky špatného terapeuta
» Zamilovanost a závislost na terapeutovi
» Bolí terapie?
» Doporučení
» Zamlklí terapeuti
» Tajemství před psychologem
» Prášky na zklidnění - ano či ne?
» Je psychoterapie jen pro cvoky?
» Placení
» Zpětná vazba

 

• Hledání vhodného psychoterapeuta

V případě psychoterapie je ještě více než u somatického lékařství důležité, aby si klient s psychoterapeutem rozuměl, aby si prostě lidsky "sedli". Dobrého psychologa, tzn. s kterým si budete rozumět, pravděpodobně nenajdete na první pokus. Bohužel. Někdy poznáte, že vám psychoterapeut nesedí, hned na prvním sezení. Někdy až po několika měsících zjistíte, že si s psychologem hezky popovídáte, ale že vaše problémy se nelepší a stagnují. Ne vždy je chyba na straně psychologa, ne vždy je chyba na vaší straně, ne vždy se dá spoléhat na první dojem, ne vždy dočasná stagnace musí znamenat konec terapie. Přílišné ulpívání je nefunkční, stejně jako zbrklé střídaní psychoterapeutů. Je tedy především ve vašem zájmu, abyste mezi těmito dvěma extrémy našli moudré optimum.

Je třeba mít na paměti, že existují desítky až stovky terapeutických metod a přístupů. Psychodiagnostika, indikace a kontraindikace jednotlivých přístupů nejsou vždy na takové úrovni, aby se dalo říci, že zrovna na váš případ je nejlepší ten či onen přístup. Žádný psycholog neovládá všechny, ale spíše inklinuje k metodám, které se naučil, ke kterým má důvěru a kterým dává přednost. Fakt, že jistý přístup zázračně pomohl vaší kamarádce ještě neznamená, že pomůže i Vám. Často klientům tedy nezbývá než vyzkoušet několik terapeutů metodou pokus - omyl.

Doporučení, kterou řada psychologů považuje za optimální, spočívá ve vypracování si určitého plánu či zakázky na určité, předem dané období. Například domluvíte si deset sezení po týdnu. Během této doby by se mělo objevit pozorovatelné a citelné zlepšení. Pokud ne, je rozumné zapřemýšlet o změně terapeuta.

Chybou není změna psychoterapeuta, ale resignace na řešení vašich problémů. Tedy neztrácejte odvahu a zkuste najít nějakého jiného terapeuta, který vám pomůže. Nenechejte se ani odradit případným "otřesným" zážitkem s psychologem. Život není až tak složitý, aby se na vaše problémy nedalo najít řešení či alespoň přijatelný kompromis.

 

• Přestávky v psychoterapii a velká rozhodnutí

Terapie není krátkodobá záležitost. Nějaký čas trvá, než se k ní odhodláte, a stejně tak je náročné zpracovat to, co v jejím průběhu odhalíte. Může se stát, že budete mít chuť terapii ukončit či přerušit, že budete mít všeho až nad hlavu. Udělat přestávku je možné. Je sice optimální se na této přestávce domluvit s terapeutem, ale i když se nedomluvíte, není žádný problém po nějaké době na terapii navázat s tím, že v mezidobí jste na svých problémech tak jako tak pracovali.

Během terapie procházejí klienti často sérií rychlých změn. Jsou to obrazně řečeno lidé v pohybu (people in motion), jak se zpívá v jedné písni. Proto se z pravidla nedoporučuje dělat velká rozhodnutí v průběhu terapie (sňatky, rozvody, odchody z práce). Nikdy nevíte, jestli se Vám za pár týdnů nezmění pohled na svět. To samozřejmě se netýká případů, kdy se od psychologa přímo očekává pomoc a doprovod při těchto rozhodnutích.

 

• Rozdíl mezi psychologem a psychiatrem

Často se klienti ptají, jaký je rozdíl mezi psychologem, psychoterapeutem a psychiatrem, a tedy koho zvolit. Běžné označení se řídí vystudovanou školou: Psychologové vystudovali filosofické fakulty; psychiatři lékařské fakulty. V praxi to znamená, že absolventi lékařských fakult (psychiatři, neurochirurgové ap.) se specializují spíše na těžké případy (schizorfrenie, demence, těžké deprese, manie ap.), mohou tedy předepisovat léky, elektrošoky, operovat nádory, používat omezovací prostředky (svěrací kazajky, kurty, izolační místnosti, klecová či síťová lůžka ap.). Naproti tomu psychologové se specializují na mírnější případy (neurosy, dyslexie, partnerské a výchovné problémy), kde vystačí s rozhovorem, radou, přehráním situace, výcvikem, sugescí či hypnosou.

Nicméně toto dělení na základě školy je povrchní. Přesnější je rozdíl významový. Psychologie (z řeckého duše - věda) je věda, která zkoumá psychiku, tj. prožívání a chování lidí. Psychiatrie (z řeckého duše - lékař) zahrnuje všechny způsoby léčení nemocné mysli. Tedy absolvent kterékoli fakulty musí být zároveň psycholog i psychiatr - musí mysli nejen rozumět, ale i umět ji léčit.

Pokud však nevíte, na kterého odborníka se obrátit, jděte se poradit s prvním, na kterého narazíte, abyste si své problémy rámcově zařadili.

Mezi běžným lékařem a psychologem je ještě jeden důležitý rozdíl. Lékař při vyšetření může používat nejrůznějších vyšetřevacích technik - od poklepu, přes rentgen až po chemické rozbory. Není tolik závislý na tom, co pacient říká a jak popisuje své problémy. Psychologové i se všemi svými testy to mají složitější, protože problémy jsou jim zprostředkovány klientovo vědomím, slovy a chováním. Psycholog se nikdy nemůže obléknout do vaší kůže a být na chvíli vámi, určit problém, a pak vám naordinovat nějakou tu pilulku. Psycholog všechno diagnostikuje a léčí nepřímo přes vás - přes vaše vědomí, všímavost, inteligenci, paměť, schopnosti, vůli, hodnoty ap. Jinými slovy při psychoterapii se spoléhá na to, že klient se ve svém světě postupně sám stane pečlivým pozorovatelem, exaktním diagnostikem a obratným lékařem. To je též proces, který nějakou dobu trvá. Osobně svým klientům říkám, že je "posílám kouknout se za roh, za který sám nevidím a kam nemohu". Oni ten prostor prozkoumají, všimnou si zajímavých jevů a souvislostí, a pak mi o tom podají svědectví, eventuálně dají věci do pořádku.

 

• Rozdíl mezi terapií a poradenstvím

U poradenství je cílem dát klientovi nejlepší možnou radu, tedy varovat ho před nebezpečími, které na něj číhají. Tedy jedná se spíše o expertní přístup, kde se nečeká, až si na to klient přijde sám. Prostě Vám psycholog řekne svoje názory, doporučení a rady, jak byste se podle něho měli zachovat v dané situaci. Je pak na Vás, jestli se podle jeho rad řídíte nebo ne.

Orientační kritérium je takové, že poradenství je spíše krátkodobé, kde klient potřebuje pouze pomoci s diagnosou problému a doporučit odpovídající řešení a opatření. Terapie je záležitost dlouhodobější, kdy klient se pouští do hlubších vod, při terapii sám prochází vývojovými fázemi a tedy na konci terapie je schopen přijmout takové rady a doporučení, které by na začátku terapie odmítl. Terapie je tedy oboustranně náročnější než poradenství, protože terapeut musí trpělivě pozorovat a vyčkávat, než se klient přesune do následujících fází, které často nejsou dopředu předvídatelné.

 

• Samostudium a kamarádi

Samostudium i rozhovory s přáteli je možno obecně doporučit. Samostudiem a četbou je možno řadu věcí hlouběji pochopit, stejně tak podpora dobrých přátel je k nezaplacení. Na druhé straně ne vždy je možno se na tyto spolehnout. Problém amatérského přístupu spočívá v tom, že klienti nemají náležitý rozhled o všech možných příčinách, poruchách a mechanismech, které je mohou ohrožovat. Laikové vychází z těch dvou tří diagnos, které znají, a aplikují je na všechny případy, se kterými se setkávají. Ale ne vše je schizofrenie, deprese a hysterie.

Stejně tak přístup přátel je intuitivní, jejich doporučení vycházejí z jejich životních zkušeností a zakládají se na tom, jak oni nakonec své problémy vyřešili. Tedy zpravidla nedokáží přesně pochopit příčiny vašich problémů a doporučují vám svoje léky na všechny problémy. To je jako by vám kamarád doporučoval heřmánkový čaj na zlomeninu jen proto, že jemu posledně pomohl při angíně. Další věc, kterou přátelé nejsou schopni pochopit, je fáze vývoje, ve které se momentálně nacházíte, a předpověď, jakými fázemi ještě budete muset projít. Jejich doporučení vycházejí zpravidla z poslední fáze, kterou oni sami prodělali, ale jak sami uvažovali a cítili v předchozích fázích už zapomněli.

Ošemetné jsou též silácké rady, které nám přátelé v dobré víře dávají, které by oni sami možná nikdy neudělali. Možná vám kamarád říká, že on by svou nevěrnou ženu okamžitě vykopl z baráku, ale to pravděpodobně není pravda. Stejně tak vaše kamarádky stojí na vaší straně, pokud vám muž ublíží, tak oni mají na něho vztek a mají potřebu jej ztrestat. Zapomínají však, že doporučení: "Vykašli se na něj, máš na víc." neznamená, že jenom on přijde o skvělou ženu, ale že i vy přijdete o někoho, koho máte ráda přes to všechno, co vám udělal. Bohužel zejména při rozchodech bývají přátelé těmi nejhoršími rádci.

 

• Známky špatného terapeuta

I terapeut je jen člověk a stejně jako najdeme vynikající ale i otřesné doktory, najdeme vynikající, ale i otřesné psychology. Tyto kvality není možno vždy předem odhadnout, někdy ani doporučení kolegů není směrodatné. Stačí si uvědomit, jak dlouho hledáme dobrého zubaře. Navíc i mistr tesař se někdy utne.

Jak tedy poznat, že dotyčný psycholog není pro vás vhodný? Řiďte se především zdravým rozumem a intuicí, kterou používáte v kontaktu s jinými lidmi. Psycholog může být svým způsobem podivín, ale přesto by neměl být například hulvát.

Mezi zjevné varovné známky patří případy, kdy zjistíte, že psycholog bezdůvodně moralizuje či vás ponižuje, peskuje a ironizuje. Neměli byste mít pocit, že psycholog s vámi soupeří o moc - kdo bude mít navrch (typický obrázek psychologa v amerických filmech). Terapie není boj ani manipulace, tedy rozhodně by takové chování nemělo být patrné na straně psychologa. Zde však pozor na projekci, abyste terapeutovi nepřipisovali vlastnosti, které ve skutečnosti můžete mít vy. V pochybách není nic špatného na tom se jít poradit s jiným odborníkem. Konec konců máme na to nárok i u lékařů.

Mezi dobré indikátory je způsob, jak dotyčný psychoterapeut hovoří o jiných lidech a jak se k nim chová, jaké má pro ně pochopení ap. O kvalitě člověka totiž nejvíce vypovídá to, jak se chová k těm, vůči kterým nemá žádné závazky, kteří jsou pro něj bezvýznamní a kteří jej nemohou ohrozit.

Nepříznivé jsou i známky vyhoření v případech, kdy psycholog má příliš mnoho klientů, které bere rutině, a začíná mít vůči klientům těžko potlačovaný odpor. To nevypovídá o kvalitě psychologa, ale spíš o faktu, že je přetížen, že trpí syndromem vyhoření.

 

• Zamilovanost a závislost na terapeutovi

Samozřejmě, že se někdy stává, že se klient zamiluje do svého terapeuta. Někdy to bývá i naopak. Zkrátka jsme než lidé a je tedy třeba předpokládat takové situace. Stejně tak se proti své vůli zamilováváme do kolegů, nadřízených či spolužaček. Většinou tyto projevy mají klasickou podobu zamilovanosti, i když psychoterapeutové se zdráhají označit tyto city za "pravou" lásku. Raději hovoří o přenosu či závislosti. Je těžké tuto otázku zodpovědět, protože většinou jsou tyto city jednostranné, dost často vznikají z toho, že psychoterapeut je ten první člověk, komu je klient schopen se otevřít, s kým je schopen hovořit otevřeně, třeba jediný z okolí, u koho má pocit, že mu rozumí. Já osobně si myslím, že to láska či zamilovanost svou povahou je. Bohužel však neopětovaná. Na druhé straně každá zamilovanost je přechodná záležitost a klienti po čase zjistí a ocení, že v terapii sice nezískali nového partnera na celý život, ale zkušenosti, které jim opravdu mohou prosvětlit jejich život, pomoci se vymotat z vleklých problémů a najít uspokojivého partnera. Zamilovanost tedy někdy bývá vedlejší, nechtěný produkt terapie a rozhodně se týká jen malého procenta klientů. Konec konců kolik léků je zcela bez vedlejších, nechtěných účinků?

 

• Bolí terapie?

Když lékař chce odebrat krev, tak vás musí píchnout injekcí. Když máte zánět slepého střeva, tak je třeba rozříznout břicho. Zkrátka ne vždy je lékařský zákrok bezbolestný. Naproti tomu lékař by měl udělat vše pro to, aby jeho pacient zbytečně netrpěl. To samé platí i pro psychoterapii. Psychoterapie není procházka růžovým parkem. Je to léčba, je to společná práce terapeuta a pacienta. Není to jen a jen příjemné popovídaní. I když většinou a po většině sezení se klientům uleví a cítí se po terapii lépe než před ní, přesto jsou chvíle, kdy se klientům točí hlava z toho, co o sobě či svých blízkých zjistí. Ale na každou krutou pravdu existuje sto milých pravd. Pravda vítězí, pravda také léčí, i když je to někdy hořká medicína a těžká práce.

Na druhé straně byste neměli mít pocit, že váš psychoterapeut je na vás krutý, že mu dělá dobře, když vám může říci něco nehezkého, co vás ponižuje, co vám ubližuje. Ne vždy je krvavý zákrok ten nejlepší zákrok. I když jste pacienti, tak přesto je důležité si zachovat zdravý rozum, nespoléhat slepě na terapeuta, protože všichni jsme než lidé.

 

• Doporučení

Obecně není možné, aby terapeut neměl svůj názor či představu, jak by řešil vaši situaci, kdyby se ocitl na vašem místě. Na druhou stranu, jeho představa nemusí být optimálním řešení pro vás. Nikdo totiž nevidí do vaší hlavy, tak jako vy. Nikdo není schopen vyvážit všechna pro a proti, která se ve vás perou. Proto psychologové se obecně zdráhají vám říci svou vizi řešení, aby nebyla špatně pochopena a použita. Nemluvě o tom, že by vás připravili o proces rozhodování, takže byste mohli v budoucnu mít pocit, že psychoterapeut rozhodl za vás a třeba špatně. (Možná znáte knihu Deník americké manželky.)

Cílem terapie není dávat rady k řešení, ale pochopit procesy, které se ve Vás odvíjejí. Na základě tohoto pochopení pak můžete udělat své rozhodnutí. Cílem terapie je tedy především poznání sebe sama. Toto poznání předpokládá i pochopení životních fází či fází rozchodu, kterými možná procházíte. Psycholog by vás tedy měl varovat před zkresleným vnímáním, které je typické pro tu kterou vývojovou fázi a které tady v budoucnu pravděpodobně odezní, a tak vás varovat před ukvapenými rozhodnutími.

 

• Zamlklí terapeuti

Když se zeptáte terapeutů, tak většina vám řekne, že při terapii příliš povídá, že by měli více mlčet. Na druhé straně si mnoho lidí stěžuje, že jejich psycholog příliš mlčí a že jim neodpověděl na jejich otázky a nedal jim žádnou radu. Tento rozpor souvisí z části s druhem psychoterapeutického výcviku a použité terapeutické metody. Nejvíce zamlklí jsou tzv. rogeriani a psychoanalytici, ale je třeba říci jejich mlčení má své vcelku rozumné důvody. Nicméně i zde platí, že byste měli pozorovat ve svém životě zlepšení, i kdyby to mělo být jen to, že jste se posunuli někam dál, než jste byli před tím. Pokud máte setrvalý pocit, že stagnujete a nemyslíte si, že to je vaší vinou, není důvod, proč nezkusit jiného terapeuta.

 

• Tajemství před psychologem

Při terapii používejte zdravý rozum. Když malujete byt, taky si napřed vyzkoušíte namíchanou barvu na malém čtverečku stěny, abyste měli jistotu, že jste namíchali správný odstín. Stejně tak i u psychoterapeuta nemusíte ihned hovořit o nejtemnějších zákoutích Vaší duše. Vyzkoušejte si, jestli Vám psychoterapeut vyhovuje jako člověk a jako odborník, pak máte-li v něj důvěru, pusťte se do hlubších vod.

Cílem psychoterapeuta není zničit vaši integritu, ale naopak ji podpořit. Tedy před psychologem můžete mít své tajemství, o kterém nechcete hovořit a o kterém psycholog nemůže mít ani tušení. Řešte s psychologem to, co s ním chcete řešit, nebojte se pomlčet o tom, co si chcete nechat pro sebe. Na tom není nic špatného a máte na to plné právo. Samozřejmě musíte pak počítat s tím, že vám s tímto tajemstvím dotyčný psycholog nemůže pomoci, zvláště pokud se jedná o minulé trauma. Své tajemství si však můžete nechat na pozdější dobu, až budete mít vyzkoušené, jak dotyčný terapeut reaguje, až se sami přesvědčíte, že vám s tímto tajemstvím může pomoci.

Stejně tak nemusíte psychologovi odpovídat na každou jeho otázku. Můžete říci, že o tomto nechcete hovořit, nebo dát vyhýbavou odpověď. Na druhé straně je dobré si uvědomit, že odpověď není důležitá pro psychologa, ale především pro vás. Tedy až budete sami v klidu, je dobré se zamyslet a sám sobě si odpovědět na otázky, které vám psycholog položil, i když jemu samotnému ji neřeknete.

Osobně říkám klientům, že mi mohou i lhát a vymýšlet si, pokud mají potřebu. Terapie přeci není důležitá pro mě, ale po ně, tedy oni musí posoudit, zda případné výmysly mají pro ně nějakou cenu. (Podotýkám, že mohou mít.)

 

• Prášky na zklidnění - ano či ne?

Největším problémem léků (psychofarmak) je jejich častá návykovost. Z tohoto důvodu jsou k nim psychologové zdrženliví. Hlavním důvodem, proč se používají prášky na zklidnění, je nepřiměřeně silná emocionální reakce klienta těsně po krizové události. Taková míra neklidu je sice přirozená obranná reakce, ale je tak silná, že dotyčnému více škodí než prospívá. Prášky tuto reakci utlumí, ale to nezbaví dotyčného nutnosti vzniklé problémy řešit, promyslet, udělat rozhodnutí a plány do budoucna. Díky práškům toto může řešit s trochu klidnější hlavou. To je někdy velmi užitečné.

Problém však nastává v tom případě, že hlava není klidnější a jen omámenější. Nebo pokud klient používá prášky k tomu, aby nemusel myslel vůbec a vyhnul se řešení problémů. Je třeba si uvědomit, že stejně jako horečka je přirozenou reakcí těla na chorobu, tak mírná deprese je též přirozenou reakcí mysli na to, že musí řešit nějaký důležitý problém. Není třeba se jí bát a za každou cenu potlačovat. Je třeba ji účinně řešit. Tedy ať se rozhodnete pro nebo proti práškům, terapie Vám může pomoci odhalit zdroje obtíží a řešit je. Je to práce na vašem životě. Tu za vás samotné prášky neudělají. Prášky mohou jen dočasně utlumit celý mozek nebo některou jeho část.

 

• Je psychoterapie jen pro cvoky?

I normální člověk si může zlomit ruku. Podobně když se úplně normální člověk dostane do války nebo do jiného bláznivého prostředí, jako je třeba rozchod, tak ho to může zranit i zmrzačit. Nejít k psychologovi, abych nebyl za cvoka, to je jako nejít se zlomeninou k doktorovi, abych nebyl za mrzáka. Je-li psychologie jen pro cvoky, pak traumatologie je jen pro mrzáky.

Podobně v inženýrské geologii, když se Vám sesune svah a zavalí Vám část baráku. Opravdu nesnažte se to řešit amatérsky. Třeba tak, že tu zeminu, co Vám leží na baráku odbagrujete. Zavolejte raději geology, abyste se pak nedivili, až po odbagrování se Vám na barák sesune ještě větší část kopce. Stejně tak pokud je Vám nevěrná manželka, pak není nejlepší nápad jít za chlapama do hospody, pořádně si vykropit choboty a vyhodit ji z baráku. I v rozchodech jsou kamarádi a blízcí těmi nejhoršími rádci a amaterskými hokus pokusy se nadělá víc škody než užitku.

 

• Placení

Pokud nenavštěvujete bezplatné poradny, je třeba si domluvit způsob placení. Někteří terapeuti mají smlouvu s pojišťovnami a ti mohou mít o něco nižší ceny, protože si část vašeho sezení zaplatíte ze zdravotního pojištění. Většina psychologů však atestaci z klinické psychologie nemá, protože nejsou ochotni si tři roky odpracovat ve zdravotnickém zařízení, kde jsou velmi podprůměrné platy. Atestace je bezesporu potvrzením, že dotyčný má praxi ve zdravotnickém zařízení, ale mezi psychology se nepovažují ti s atestací za profesně kvalitnější. Stejně jako u zboží výše sumy na cenovce jen velmi málo vypovídá o kvalitě zboží, tak i výše platby u psychologa či luxusně vybavená ordinace nic neříká o tom, jak je dotyčný schopný vám pomoci.

Na druhé straně psychoterapeuti nemají jiný zdroj obživy než léčení a ani samotný výcvik terapeuta není levný, je tedy přirozené a správné, když jsou za svou práci spravedlivě odměněni a vy naopak spokojeni, že jste se zbavili svých problémů.

 

• Zpětná vazba

Odměna psychologa, samozřejmě kromě platu, spočívá v tom, že vidí, že se jeho klienti zlepšují a že se jim daří lépe. Bez tohoto faktu by zřejmě nikdo terapeuta nedělal. Vztah mezi terapeutem a klientem je sice profesní ale je i oboustranně osobní - nemůže nebýt. Nejen klienti na terapeuty, ale i naopak terapeuti vzpomínají na své klienty a často by je zajímalo, jak se jim daří a vůbec. Tedy nebojte se dát svým terapeutům i po letech zpětnou vazbu. Věřte, že se nebudou zlobit, naopak budou mít radost.
 

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.
http://zpravodaj.klimes.us/
 

úvod / o nás / naše pomoc / psychoterapie / kodex / ceník / kontakty                    / nahoru

 

TERAPO Olomouc
Soukromá psychologická praxe
Poradenství a psychoterapie
Mgr. Edmund Wittmann; Mgr. Julie Wittmannová, Ph.D.
Erbenova 270/2, Olomouc, (ordinace: út + pá)
+420 777 953 810, info@terapo-olomouc.cz
www.terapo-olomouc.cz